Rozhovor – Domažlický deník

Autor: 
Milena Cibulková
Datum: 
Středa, 18 Leden, 2012
Zdroj: 
Domažlický deník

Domažlicko, Praha –  Veselou akci – zájezd autobusem z Domažlicka na ojedinělou akci kapely Katapult na Nové scéně Národního divadla – zmařila smrt dopravce. Ta ostatně poznamenala v minulosti vícekrát život  jediného z původních členů kapely. Na otázky odpovídal 63letý rocker  Olda Říha.

Jak se zrodil nápad na projekt kapely Katapult Rock života, který  hodláte představit 30. ledna na Nové scéně Národního divadla?

To byla osudová chvíle, kdy nás Jan Gogola mladší  oslovil, že by chtěl v březnu 2009  natočit poslední koncert Katapultu, který měl být na rozloučenou s Dědkem, tedy Jiřím Šindelářem, který byl v té době nemocný. V Praze měl být obrovský koncert, ale osud to zahrál tak, že 5. ledna 2009 Dědek zemřel, a místo natáčení posledního koncertu se režisér Gogola rozhodl, že tedy půjde natočit pohřeb.

Rozhodl se dokumentu o Katapultu nevzdat?

Ano,  natočil pohřeb Jiřího Šindeláře v Čechticích v kostele, a zároveň nějak vycítil, že to Olda nevzdá a určitě se dál bude něco dít. Požádal mne, jestli by v tom roce 2009 mohl pokračovat dál v natáčení všeho, co se bude dít.

A dělo se...

Jak doba šla, skutečně natočil dokument o tom, jak jsem udělal asi patnáct koncertů jako vzpomínku na Dědka.

V jakém obsazení?

Bylo to s partou kamarádů, kterou jsem nazval jako skupinu S pomocí přátel se dá přežít všechno. Zůstal jsem z Katapultu sám, protože  po Dědkovi zemřel 27. února bubeník  Karel Káša Jahn.

Bylo těžké se vypořádat se  smrtí kamarádů a vlastně i spoluhráčů? Jak se vám to podařilo zvládnout?

Podrželi mě fanoušci. Dostal jsem stovky mailů – zjednodušeně se dá říct, že lidi mi psali: Oldo, nevzdávej to! Katapult musí hrát dál! To byla obrovská inspirace.

Nepovzbudil vás i fakt, že se Katapult na jaře 2009 dostal do Síně slávy Akademie populární hudby Anděl?

Katapult v té době dostával různá ocenění a do Síně slávy  nás strčili -  doslova podle černého humoru – s křížkem po funuse...

Dnes už víme, že se vám kapelu povedlo obnovit. Bylo to složité?

Jak jsme tak hráli s tou partou, objevil jsem dobrýho basáka, kterej shodou okolností dělal Dědkovi poslední rok technika – to byl právě Andy Budka.  Zjistil jsem, že je to ´srdcař´, kterej zná repertoár Katapultu, a začalo mi ´brnkat´, že by možná stačilo najít bubeníka a pokračovat.

Bylo hledání těžké?

V létě 2009 jsem udělal konkurz na bubeníka a přes různý peripetie i zoufalou situaci jsem nakonec objevil toho pravýho – Ondřeje Timpla. A to už byl krůček k obnovení Katapultu.

Kdy jste se v této nové sestavě poprvé představili publiku?

Na podzim 2009 jsme jeli program, který se jmenoval Ochutnávka.

Proč právě tenhle název?

Chtěli jsme, aby si lidi mohli ochutnat, co se asi bude dít. A režisér Gogola vše stále točil...

Jak turné dopadlo?

Zjistil jsem, že hoši – Ondřej a Andy, hrajou tak skvěle, že jsem  okamžitě připravil nový program, novou desku a v roce 2010 se  Katapult vrátil v plný parádě, navíc s novou deskou Radosti života.

I tohle vše režisér Gogola zaznamenal?

Točil vše až do května 2010, kdy jsme hráli v Brusnici v Podkrkonoší, kde je obrovský kostel.  My jsme ho vyprodali a tiosíc tři sta lidí nám udělalo ovace. A právě tam Gogolův film Rock života, který začal na pohřbu Dědka, končí.

V kostele?

Ano, končí oslavou znovuzrození Katapultu v kostele. Tenhleten příběh by nevymyslel žádnej scénárista, protože ten příběh napsal osud. Vše je zachycený v Rocku života.

Jak dlouho film trvá?

Hodinu čtyřicet a  je to celovečerní dokumentární film.

Už na něj existují recenze?

Samozřejmě a nejlepší slogan, který se k němu vztahuje, zní: Olda Říha versus smrt.

Na to jsem se právě chtěla zeptat...

Úplně to vystihuje, protože je to stoprocentně můj souboj se smrtí. Dost na tom, že umřel Dědek, pak ještě ke všemu i bubeník Karel Jahn. Film vlastně začíná tím, jak je Katapult sešrotovanej smrtí, a pak to pokračuje soubojem s tou smrtí, aby Katapult mohl pokračovat...

Máte kromě zmíněných recenzí nějaké další ohlasy na Rock života ?

Film loni na podzim zaznamenal při premiéře na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě neuvěřitelnej, obrovskej úspěch. Je důležitý napsat, že  byl pak vybranej takovej balíček pěti dokumentů, který se jmenuje Česká radost, jehož součástí je Rock života. Kinaři koupili ten balíček s tím, že si z pěti filmů vyberou tři. Všude si vybrali Rock života, všude se promítal a promítá, furt to funguje.  V Praze se to hraje průběžně asi v sedmi kinech, film zaznamenává obrovský ovace, protože souboj s osudem a tím vším je tam tak krásně podanej, že lidi jsou z toho doslova šílený.

Co pro vás znamená skutečnost, že film, který se vlastně zrodil z nesnází a takových tragických událostí, má u diváků úspěch?

Tak to v životě bejvá, že  kdybych něco vymyslel, tak to nepude, kdežto když to vymyslí sám osud a život, tak to funguje. Je to jako celej Katapult...

...jak to myslíte?

Katapult zpívá písničky ze života lidí a prostě tak, jak život jde. A film je vlastně o životě – a jak říkám – normální scénárista by to nevymyslel. Znamená to pro mě to, že jsem z ohlasů a úspěchu neskutečně, ale úplně vyvalenej, protože jsem si původně myslel, že Rock života  koupí Česká televize, odvysílá ho, a tím to skončí...

Koupil ho snad ještě někdo jiný?

Nakonec to skončilo tak, že film koupila  satelitní televize HBO, odvysílala ho, ale tím to právě neskončilo. Začaly být obrovské ohlasy a film  šel do kin, začal mít úspěchy. Ještě se stalo to, že byl transformovanej na DVD spolu s asi osmdesáti bonusama – konkrétně  záběry, který vypadly z filmu, a celý to vyústilo v to, že se na Nové scéně  Národního divadla udělá 30. ledna exkluzivní den s Katapultem.

Jak bude probíhat?

Nejprve se film promítne, pak se Katapult zúčastní setkání s fanoušky.  Po něm bude následovat náš koncert.

Víte, jak dlouho bude celá akce trvat?

Bude to dlouhý, zhruba čtyřhodinová šou zhruba od sedmi do jedenácti večer. Ten den půjde do distribuce také DVD.

Když se po těch všech peripetiích, která vás potkala, ohlédnete zpět, co byste k nim řekl?

Ještě bych vám sdělil tajemství. Když jsem ten film viděl vůbec poprvé, na první premiéře, tak jsem si říkal: V životě muzikanta je důležitý, když je  něco poprvé. Začne-li nějakou kariéru, těší se na první kytaru, na první kapelu, na první písničku. Těší se na první singl, elpíčko a cédéčko, pokračuje to na první DVDčko, VHSku. Nakonec to u mne vyústilo na první film. Řekl jsem si, že tohle všechno už nejde překonat. Není už v životě muzikanta a Oldy Říhy nic, co by mohlo být poprvé...

...a přece se našlo?

...během deseti dnů přišla nabídka z Národního divadla, jestli bychom nezahráli na Nové scéně a při tom se promítne ten film. Tak to mne taky vyděsilo, to bych taky nemohl vymyslet!   Takže je vidět, že vždycky naděje umírá poslední a zase může být něco poprvé. Ale až proběhne 30. ledna ta akce na Nové scéně v Národním divadle, budu se těšit, co se na mne navalí, co si jednou užiju, protože to bude zase poprvé. 

Jak tohle pociťujete a vnímáte?

Víte, co je na tom všem nejkrásnější? A to není černej humor, i když jsem jeho příznivcem a leckdy jdu proti osudu černým humorem...

...to opravdu netuším...

Uvědomil jsem si, že vlastně začínám znovu, od nuly. Samozřejmě, že je to na základě těch úmrtí, ale může někdo zažít v téměř 64 letech to,  kdy si může říct: Já začínám znovu! To je přece hezký. Mám před sebou obrovskou budoucnost! 

Jaká bude?

Vynikající! Mám kluky, kteří dobře hrajou,  Katapult  neježe hraje, ale i nahrává nový písničky. Katapult nežije jenom z minulosti, ale prostě žije právě ze současnosti, z novejch písniček.  Je to trošku černej humor, ale úžasný je, že se mi poštěstilo začít znovu. A ten rozpor, že to vzniklo na základě smrti mých parťáků –   a toho, co říkám – očekávám, že čtenáři to budou brát  v pozitivním slova smyslu. Nakonec – čtenáři a fanoušci zařídili, aby se tak stalo a  inspirovali mne: Oldo nevzdávej to, Katapult musí žít dál.  A ono to funguje! Musím se někdy ironicky smát, že smrtí nic nekončí. Ztráta blízkých lidí neznamená, že život končí. A platí to ve všech oblastech.

Takže v žádném případě ještě nepomýšlíte na muzikantský důchod?

Vy jste zešílela! Muzikant nikdy nekončí. Podívejte se na americký bluesmeny. prostě hrajou až do ´penálu´.  To není jako u sportu, kdy lidi pověsí kopačky na hřebíček. Muzika se hraje až do penálu! To vždycky říkal posledních pět let před smrtí Dědek a ono se mu to splnilo.

Přichází na vás lítost, když si na něj vzpomenete?

Vůbec ne. Na Dědka musíme vzpomínat pozitivně...

Máte pocit, že jste díky Ondrovi a Andymu omládl?

Tak tohle mi lidi podsouvaj, stejně jako vy, ale já se tak necejtím.

Jak se tedy přesně cítíte?

Cejtím se bejt mladej i bez Andyho a bez Ondřeje. Spíš si myslím, že mám ještě daleko víc síly a  všeho ostatního, než oni. Takhle bych to nespecifikoval. Nepotřebuju mládnout vedle kluků, i kdybych je neměl,  žil bych jako mladej chlap. Jsem rocker! Podívejte se Rolling Stones, jsou starší než já a prostě žijou mladým životem, rock´n´rollem, mezi mladýma lidma.

Nabíjí vás mladí?

Já mám pocit, že  nabíjím je, ty mladé!  Já jsem nabitej tak, že se musím občas brzdit...

Ale neříkejte!

...abych je neoddělal.

Dokážete v tuto chvíli říct, z čeho máte největší radost?

Z toho, že kapela žije. Lidi mají radost, že neumřela a jede dál. Prostě si to vymodlili a jsou šťastní, že Katapult dál existuje. Já mám své Rolling Stones a oni mají svůj Katapult.  A to se mi líbí, to je hezký, že pro něco a s něčím žijou a vodí na nás své děti, dokonce už i vnoučata! Publikum, co na nás jde, je úžasný, zpívá si písničky Katapultu a žije tím.

Po znovuzrození kapely jste opakovaně hráli v Domažlicích. Jak se vám vstupovalo?

Prožili jsme v letním kině senzační koncerty. Bylo to neuvěřitelný, cítili jsme se tam jako doma. Úžasná atmosféra, jako kdysi v kasárnách, když tam byl ten sál. Všechno si pamatuju, pak se šlo do MKS. Objížděli jsme s kapelou i vesnice – Tlumačov, Mrákov, na druhé straně Poběžovice.  Vím přesně, kde jsme byli a dokonce si vzpomenu, kde je sál a jak to tam vypadá. Jak je velký a jestli je v patře. Nechápu, jak je to možný, ale pamatuju si to. 

Myslíte si, že taková paměť je dar nebo úchylka?

To je vrozený! Buď prostě máte štěstí, nebo nemáte. Pravda je, že jsem před časem bral prášky, aby mi paměť lépe fungovala. Oživila se, a když jsem prášků pozřel celej ten pytel, tak jsem si vzpomínal na takový věci, že jsem prášky musel vysadit, protože některý lidi by se divili, co všechno si pamatuju.

To byste byl přímo nebezpečný...

...no právě! Vysadil jsem Ginko, i když na druhé straně musím říct, že to funguje. Mně se tak rozsvítilo, že jsem to musel přestat brát.

Můžete říci, na jakém nejkurióznějším místě jste s Katapultem hráli?

Napadá mne jedno místo. Dokázali jsme hrát v kavárně pro 70 lidí,  a to byl tak překrásnej koncert, kde jsme vytvořili takovou neskutečnou atmosféru, jakoby tam bylo těch lidí pět tisíc. To bylo před rokem a letos se tam vracíme.

Chcete zmínit, kdy to bude a kde se kavárna nachází?

Nechci, protože by se tam lidi tlačili, všichni by tam chtěli  a mohl by být malér. Budeme tam natáčet DVD, jeden ze čtyřech našich koncertů.

Které to budou?

Premiéra bude tradičně ve Stochově u Kladna, což bude 20. ledna, pak natočíme Novou scénu, poté to kuriózní místo – Katapult pro 70 kavárenskejch povalečů, a nakonec skončíme v létě v nějakým zámeckým parku pro dva tisíce lidí.

K čemu vám tato natáčení poslouží?

Sestříháme z nich ukázky – čtyři různý, naprosto odlišný prostředí, kde se Katapult prezentuje a kam všude patří jeho muzika. Do teď  to bylo tajemství, ale už to můžete pustit, to už nikdo nestačí okopírovat.

Zapomněla jsem se zeptat, co vás láká právě na té kavárně s pár desítkami posluchačů?

Já jsem tak začínal. A chci ukázat lidem jak to bylo kdysi, že to funguje a má svoji atmosféru. Jsou tam i emoce. Necheme se prezentovat světelnejma efektama a šou, jakou dělají všechny ostatní kapely. Jdu trošku proti proudu a vymejšlím úplně opačný věci. Mimochodem v roce 2006 jsem vydal   DVD  Long live Katapult natočený v  Měšťanský besedě v Plzni. Tam jsem  učinil něco podobnýho, posadil jsem pány v sakách a dámy v šatech a hráli jsme to jak v roce ´63.

Každý člověk prý má svého strážného anděla. Myslíte si, že nad vámi bdí hudební andělíčci?

Já bych řekl, že nad mnou nebdí vůbec nikdo, protože všechny úspěchy, které Katapult dokázal, jdou přes průsery a nesmysly i údery osudu. Všechno, co jsme dokázali, se stalo fakt na základě velkejch, obrovskejch  průšvihů. To můžu dokumentovat. Celou kariéru Katapultu provázely průsery, které jsme museli  zlomit ve svůj prospěch,  a to je teda jasný, že žádnej anděl nade mnou nebdí. Nad sebou bdím jenom já sám.

Kolem vás se motá stále smrt – ať už kamarádů z kapely, či nejnověji dopravce, který měl vézt do Prahy fanoušky z Domažlicka a zemřel. Jste pověrčivý? Co vám říká například pátek 13., který nedávno byl?

Dělám všechno pro to, abych jednou všechna ta neštěstí prorazil. Je pravda, že jsem měl domluveného řidiče z Třebnic, který by fanoušky z Domažlicka odvezl autobusem do Prahy, ale náhle zemřel. Přitom jsem to měl perfektně vymyšlený. Lidi by jeli autobusem, ale ne po dálnici, protože ten autobus neměl dálniční známku, nýbrž pěkně po cestách-necestách a kochali by se krajinou podobně, jako když kdysi JZD pořádala zájezdy do Prahy za kulturou. Bohužel, osud zase zasáhl a nevyšlo to.  Zkoušel jsem jiné dopravce, ale byli strašidelně dražší. Tak jsem to vzdal. Lístek na Novou scénu stojí 280 korun, ten dopravce mi je tam měl odvézt jednoho za 120. To by byly čtyři stovky, dalo by se to unést. U těch dalších, co jsem se ptal, by výlet do Prahy i se vstupenkou přišel na šestikilo, což nevidím jako únosné.  Co se týče pátku 13., prý se nemá nic dělat a já jsem spustil v pátek 13. ve 13 hodin nový moderní  webový stránky Katapultu.

Takže vůbec nejste pověrčivý?

Pověrčivý nejsem, ale mám nějaké své rituály, které dodržuji, a to mi  k životu stačí.

Budete letos s Katapultem opět hrát v Domažlicích?

Ne, Domažlice vynecháme, dáme klid zbraní, abychom nezevšedněli.

Budete ležet tenhle rok takzvaně ´na kůži´?

Ne, ne, já musím makat, mám přece před sebou spoustu úkolů a velikou budoucnost (smích).

 

Milena Cibulková, redaktorka – Domažlický deník