Jan Krůta: Co pro mě znamená, když se řekne Katapult
Autor: Jan Krůta, spisovatel, textař Datum: Úterý, 21 Duben, 2015
Katapult stále oběžné dráze
Sešli jsme se poprvé asi na začátku roku 1980, kdy jsme v tehdy nejrozšířenějším českém časopisu Mladý svět uzavírali čtenářskou anketu Zlatý slavík 1979.
Kluci Katapulťáci přišli na focení do ateliéru fotografa Šimánka celí rozpačití. Zlatý slavík byl pořád ještě nablýskaná záležitost a Gott se Zagorovou se chovali jako doma. Aby fotograf z kluků dostal něco přirozeného, dohodli se, že je bude fotit ve výskoku. Vlasy vlály výrazy obličeje byly všechno jen ne "číz".
První dva roky ankety kategorie skupin před nimi jasně vyhrála Gottova kapela Orchestr Ladislava Štaidla. Vítězství Katapultu byla díra pěstí do pozlátka.
Po focení jsme s Oldou Říhou dlouho seděli a povídali si. Když jsem tak probíral teď na jaře 2015 svůj archiv a vzpomínal na různá setkání s "Kaťáky", vrátil jsem se k tomu prvnímu rozhovoru. Jako by předznamenal těch následujících pětatřicet let.
Tehdy mě hodně zajímalo, v čem to je, že při jejich koncertech jásají amfiteátry,, proč právě tito samoukové se vynořili z davu elektricky muzicírujících, ani by poskytli "desátky" komukoliv z tehdejších vlivných osobností populární hudby, aniž by byli jakkoliv poznamenáni hudebním či textařským vzděláním.
Co jsi, Oldo, říkal Zlatému slavíku?
Pocity byly smíšené. Jednak radost, jak nám lidi důvěřují, ale na druhé straně pocit, že je to v pytli. Pořád jsem říkal klukům, nikam nepospíchejte. dokud máme všechno před sebou, je to dobrý. Zdá se mi, že se mezi Zlaté slavíky nějak nehodíme.
Před vznikem Katapultu jsi hrál s Ringo Čechem...
V době vrcholu jeho období "papoušků kakadu" a "parních strojů" jsme hráli s mojí klukovskou kapelou v Klatovech, oni měli poloprázdno. Když se ptali proč, řekli jim, že kousek dál hrajeme my. Šli se podívat a já dostal lano.
Po dvou letech jsi zase odešel.
Přišel jsem k Čechovi, abych hrál big beat. Jenže my hráli chvilku Black Sabath, a pak jsme se zase museli usmívat a hrát Papouška kakadú. Tak jsem si bokem zase založil svůj big beat a jezdili jsme na tancovačky. Když se Čech o mé vedlejší činnosti dozvěděl, dal mi padáka. A tak jsem pak ležel v létě na Plavečáku v Podolí, byl jsem bez koruny a vedle mě se tehdy opaloval Láďa Vostárek. A jak jsme tak leželi, řekli jsme si, žebychom mohli začít znovu hrát. A Láďa dodal, že natočíme desku. Odnesl nějaké moje melodie na Supraphon a vyšla neuvěřitelná věc. Melodie se líbily. Zbývalo je otextovat. A protože žádný textař po ruce nebyl, otextoval je Láďa sám. Byl rok pětasedmdesát a všechno to začalo.
Když vyšel první singl, lítal jsem po krámech jako šílený, jestli to vůbec někdo kupuje."
Řeč tekla jako voda a kolem Katapultu se začal točit tehdejší český svět. Plzeňáka Říhu začali poznávat lidi v Praze na Václaváku. Když jsem se ho tehdy zeptal, jak se s titulem Zlatý slavík v kategorii kapel cítí, odpověděl:
"Jdu po ulici a uvědomuju si, že si nemůžu ani uplivnout. Lidi si představujou, že jsi takovej makovej a je to na houby. Jakýpak jsme my s Dědkem hvězdy. Ať se na nás lidi přijdou podívat, když kopem u mě na baráku žumpu."
Ti kluci se nezměnili. Ta hudba se nezměnila. Jen ti dva kluci Jirka Stárek a "Dědek" Šindelář změnili bydliště. Nebeská oběžná dráha je jen kousek vedle...
Kapela Katapult s Oldou je na oběžné dráze neuvěřitelné roky.
Spíš by se dalo říct - neuvěřitelné rocky.