rozhovor_Katapult startuje své koncertní turné v Chlumci - KATAPULT

Přejít na obsah
Katapult doporučuje:





Tiskárna, která tiskne stejně
dobře, jako Katapult hraje!

*************************
AKTUÁLNÍ AKCE

Reedice legendárního alba z roku 1980





NOVINKA V E-SHOPU

CD/LP NOSTALGIA

Senzační úspěch jede dál
3CD Katapult essential (Zlatá kolekce)

ROZHOVORY
ZPĚT NA ROZHOVORY          
Katapult startuje své koncertní turné v Chlumci
Autor: Hana Živná    Zdroj: Chlumecké listy   Datum: Středa, 26. Duben
V pátek 2. června zahájí Katapult své turné Nostalgia koncertem v chlumecké sokolovně. Zároveň s tím v dubnu vychází nové album Nostalgia. Jak album vznikalo a na co se můžou návštěvníci chlumeckého koncertu těšit, jsme se začátkem dubna zeptali frontmana Oldřicha Říhy.

Po třech letech vyrážíte na turné, zároveň teď vychází vaše album Nostalgia, do prvního koncertu v Chlumci máte 2 měsíce. Jak se cítíte?

Teď jsem odevzdal svou rok a půlroční práci, novou desku, možná moje celoživotní dílo. Deska vychází 14. dubna, a to dílo bylo obrovské, protože má spoustu peripetií, spoustu pozic nad propastí, kdy jsme nevěděli, jestli to dobře dopadne. Takže co se týče té desky a té práce, která měla být odevzdána, než pojedeme na turné, se cítím docela dobře. Myslím, že to ani líp nemohlo dopadnout, protože se mi podařilo natočit audio autobiografii, což je značka na bookletu alba, kde jsou příběhy. A teď jsem dostal ani ne negativní pocit, že je to můj testament. Protože to je knížka, kde je jedenáct kapitol, a vy si musíte tu knížku přečíst. Protože když si potom koupíte na internetu jednu písničku, tak je to, jako kdybyste četla Hemingwaye a vytrhla kapitolu pět. A to je špatně.

V období covidu, kdy jsem neměl vůbec nikoho, všichni mě opustili, zradili a zničili, jsem musel zahibernovat Katapult, protože jsem neměl muzikanty. Sehnal jsem sidemeny, tzn. studiové hráče – taková situace může potkat kohokoliv – a měl jsem dva úkoly: odevzdat slíbenou desku z roku 2020 a vrátit Katapult na jeviště. Protože jsem slíbil, že když vydám desku, Katapult odehraje turné. Všechno to vzniklo opravdu z pekla. Něco, jako když stojíte nad propastí a myslíte, že už tam padáte, a najednou zjistíte, že v té chvíli můžete mávat křídly a vznést se nad to všechno. Něco musí umřít, aby něco nového vzniklo. Něco se musí hodně pokazit, a pak teprve něco může vzniknout. Tahle zkušenost po 60 letech hraní, to čumím i já. A myslím si, že budou koukat i vaši čtenáři.

Na turné vyrážíte s novými spoluhráči. Jako hosta jste přizval bubeníka Vaška Zimu, rodáka z Chlumce nad Cidlinou. Jak jste na něj narazil? Bylo náročné sehnat nové spoluhráče do kapely?

Za prvé se mi nepovedlo postavit nový Katapult tak, abychom byli tři parťáci, nikdo nehrál s jinou kapelou a vznikla by nová éra Katapultu a nová deska. Dnes totiž všichni hrají s každým, každý hráč má pět kapel, každý honí peníze, a to není moje parketa. Já jsem měl vymyšlený ještě lepší projekt, chtěl jsem postavit velkou kapelu, rozšířený Katapult – doprovodná kytara, saxofon, klávesy, doprovodné zpěvačky... Chtěl jsem udělat úplně něco jiného, aby to byla nová éra a noví lidé, abych udělal, co nikdo nečeká a po čem já toužím už tři roky. Ale takovou kapelu se mi nepodařilo postavit. Zjistil jsem, když jsem chtěl tu kapelu stavět a oslovoval muzikanty, že nikdo nechtěl hrát jenom v Katapultu. Každý si chtěl nechat tu svoji kapelu. Takže jsem zkrachoval.

Měl jsem záchranný tunel – vizi buď deska, velká kapela a návrat jako úplně něco jiného, nebo oživit Katapult. A to se mi taky nepovedlo, protože jsem nemohl sehnat bubeníka, který by to zahrál, a já byl spokojený. Ale basáka jsem měl. Kamarád Karel „Kódl“ Dvořák, kterého znám od roku 1991, spolupracoval se mnou už v roce 1995 na Chodníkovém blues atd. a který se mnou různě nahrával, mi pomohl zaranžovat basu a nahrál tu desku. A když jsem viděl, jak jsem ho oživil a vrátil do toho světa, tak jsem mu řekl – pojď se mnou hrát. Přišil jsem mu přezdívku Bigman Kódl. A to je člen Katapultu.

Jenomže jsem nenašel bubeníka. A potom mi nezbylo nic jiného, když jsem potřeboval nahrát desku, než si pozvat studiového hráče. Po těch zkušenostech, že to nikdo nezahraje, jsem zavolal Vaškovi Zimovi, jestli by si se mnou nechtěl zkusit zahrát jen tak pro radost. A kdybychom si padli do noty, tak by nahrál demosnímky pro vydavatele. A Vaška to zajímalo, přijel, zahráli jsme si a po zaranžování dvou věcí jsem mu řekl – Venco, asi to rovnou nahraj, protože je to fakt hodně dobrý. A tak jsem nahrál desku s milým hostem. Ale pořád jsem neměl bubeníka na turné. Vašek ho pro mě sháněl, dokonce se nabízel i Martin Vajgl z Olympicu, že mi pomůže hledat. Ale nikoho takového, koho chci já, se sehnat nepodařilo. Nakonec Venca bouchl do stolu, když viděl tu zoufalost, že na turné nevyjedeme, a sám řekl – já to turné s vámi pojedu. A protože je renesanční člověk, skládá, má svou kapelu a hraje v dalších, tak jsme se domluvili. Takže Katapult jede s milým hostem Vaškem Zimou. A má to logiku. Ti, co desku natočili, na tom turné zahrají. A teď na tom pracujeme, aby to všechno klaplo dobře.

Jak album Nostalgia vznikalo a kdo se na něm autorsky podílel?

Ta deska byla vymyšlená v roce 2019 v mém srdci a v mé hlavě. A měla se točit v roce 2020. Ale přišel covid, takže jsme nemohli jít do studia. Nikdo se nechtěl naočkovat. Nemohl jsem přijít na to, jak dostat lidi do studia, abych nepodváděl zákony a dodržoval pravidla. Tak jsme prostě nemohli hrát. A to bylo moje štěstí. Protože kdyby tu hoši, bývalí spoluhráči, byli, tak bych takovou desku nikdy nenatočil. Už při Hibernaci v roce 2022 jsem začal dělat demosnímky, nejdřív já a basa, a začal jsem na tom pracovat. Všechny nápady jsem začal nahrávat, první demo na španělku, druhé na elektrickou kytaru. Pak jsme ve studiu s Bigmanem zaranžovali jenom basu. Sami dva, nebo kvůli tempu s TR-66, elektrickým bubeníkem, a pak už jsme to hráli bez toho. A tak se ta deska rodila.

Pak přišel Venca Zima, natočili jsme první demosnímky, každou písničku dvakrát. A šlo se nahrávat. Od roku 2019 jsem měl připravený příběhy, vždycky jsem jeden vytáhl, vzal jsem kytaru a zhudebnil jsem to. A ten materiál, který jsem měl, byl důležitý, protože to nejsou jen nějaké texty. Já to musím číst a myslet si, že jsem to já, že to je o mně. A pak mě přestane zajímat, kdo to napsal. Měl jsem dva spolupracovníky textaře, Michala Třísku a Filipa Hrbka, a zbytek jsem dopsal já. A pro porovnání jsem tam vložil dva klasické fláky z mého mládí r. 1963 – Mister Rock and Mister Roll a Třistapětašedesátkrát, na kterých jsem vyrůstal. Udělal jsem to po Katapultovsku, jsou to takové flashbacky, které mají za úkol komentovat ty moje výlevy.

Skládal jsem to od první do jedenácté skladby, řadil jsem to, nahrával, všechno bylo jako knížka, kapitola po kapitole. Chtěl jsem nenadávat. Zabořil jsem se do muziky roku 1963 a před ním a chtěl jsem tříminutové perfektní jednoduché sdělení. A radost ze života. A tak vznikla první skladba Rock and Boogie Man. A pak tam je Vizour Jack – ta měla být jen taková klidná a do blues, jen se tak prozpívat, že jsem na světě rád. A pak se to zvrhlo. Ještě třetí věc Nostalgia jsme zvládli – jen tak si zahálet, jen tak si číst. Jenomže Vašek začal hrát jako bůh. A já mu jednou řekl, že chci epický doprovod. A on to zahrál. A najednou ta Nostalgie začala být současná muzika. Texty jsem okamžitě začal předělávat, zrytmizoval jsem to, vytáhnul slogany. A začal jsem se vyjadřovat drsně a komentovat to, kam to teď spěje. A ta muzika začala hrát a všechno se mi vymklo z ruky. A já byl rád.

A skončilo to tím velkoflákem, který jsem natočil v roce 2019, Zahrajem vám rokenrol 2023. Tam se původně zpívalo „Rozdrtíme vaše město, rozvalíme vaše brány a přineseme vám ten rokenrol“. To jsem musel přepsat na „Navštívíme vaše města, barbaři se nás bojej“, protože je válka. Je to aktuální proti ní, ale není to protestsong, jen jsem si nemohl dovolit nechat ten původní text. Tehdy v roce 2019 válka nebyla. Prostě pod povrchem každé písničky je vždycky něco ještě dalšího.

A důležitá věc – tahle audio autobiografie má jednu hezkou věc. Má šťastný konec. Teď je moderní, že každý velkolepý seriál končí tak, že vlastně nevíte, co tím chtěl režisér říct. Ale tady to album končí ve štěstí. Když už je to úplně špatný, tak je tam Mister Rock a Mister Roll a je to veselý. Nahrávali jsme, smáli jsme se, bavili jsme se. A to tam je cítit. A tisíckrát jsme si s pokorou říkali, když jsme to poslouchali: To hrajeme my? To není možný. To zpívám já? To není možný! Ty příběhy Nostalgie jsou to, co bylo, co je teď a co bude – čiročirá náhoda. Tři blbečkové se šli bavit. Nic víc, nic míň.

Turné zahajujete premiérovým koncertem v Chlumci nad Cidlinou 2. června v sokolovně. Proč jste si vybral právě chlumeckou sokolovnu?

Je to nouzová situace. Já jsem měl celý život jiný systém, jiné premiéry na jiném místě. Ale je nouzová situace, kdy milý host nemůže hrát v dobu, kdy jsem byl zvyklý dělat premiéru. A potřeboval jsem nějaký sál uvnitř, abych tam mohl stát dva dny dopředu a celé to připravit, a pak aspoň na jeden koncert vyjet ven, jak jsem byl zvyklý, a vyzkoušet to venku. A ten Chlumec se nabízel. Chtěl jsem, abych to měl blízko já, nebo pan Živný, se kterým spolupracuji. Rozumíte, z bezpečnostních důvodů, kvůli první pomoci, aby když něco v technice nepůjde, mohl pro to dojít domů. Praktický, jednoduchý plán. Já jsem konzervativní člověk, když se něco daří, tak nikdy nic neměním. Takže bych normálně hrál na místě, kde jsem byl dvacet let zvyklý. Ale je nová doba, nová éra, nová kapela, nové písničky. A v Chlumci jsem zahrál za tu dobu několik koncertů. A když se někde cítím dobře, tak tam rád hraju opakovaně. Nehledám nějaké nové prostory, kde je to chladné, ošklivé a neosobní. Navíc já mám tyhle baráky hrozně rád, klasické kulturáky a sokolovny postavené třeba ve 30. letech. Mají pro mě kouzlo. Tam na vás dýchne historie a z toho se těšíte.

Na co se můžou návštěvníci koncertu těšit? Budete hrát celou novou desku?

Lidi moc dobře vědí, na co se můžou těšit, protože na nás chodí opakovaně. Dostanou jasný čistý chlapský rokenrol hraný od podlahy. Pokusím se, abych do nich dostal tu svou radost z muziky, tu emocionální a energickou nálož, kdy nám to pak oni vrací zpátky a valí se to na nás. A všichni se cítíme šťastní. A z logiky věci vyplývá, když jsem tři roky nehrál, že musím nasadit ty největší fláky. Mám jich 160. Tak jak mám vymyslet těch 25, to nevím, ale udělám to. Protože lidi na to čekají, chtějí to a mně to nevadí. A z logiky věci taky vyplývá, že jim tam nemůžete dát celou novou desku, ale tak tři, čtyři věci, zapasovat je do toho, aby ty nové perly byly součástí. Já jsem vždycky z nové desky hrál poslední píseň, protože jsem věřil, že to bude hit. A byl. Ale teď to nebude jen jedna. Ta dramaturgie koncertu je postavená tak, že tam minimálně tři budou. Bude připravená i čtvrtá. A pak se uvidí.

Máte nějakou radu pro lidi, jak žít ve vašem věku s takovou energií, být takhle aktivní?

Pokusím se něco říct. Ale vím to pravidlo – to, co platí pro mě, neplatí pro tebe. To, co pomůže mně, nemusí pomoct tobě. Ten život je strašně složitý. Musíš všechno vyzkoušet, co na tebe funguje. Musíš poznat sám sebe, jak na to jít. Já žádný recept nemám. Je to životní náhoda, vrozená „vada“. Já jsem původně sportsman. Odmalička jsem miloval fotbal, hokej, atletiku, sportoval jsem a bavilo mě to. A i když jsem pak brzy vyměnil sport za rokenrol, tak ta láska ke sportu mi zůstala. Nikdy jsem nepřestal hrát nohejbal, tenis, fotbal, vždy mě to k tomu táhlo. A to mi asi pomohlo. Teď všichni zestárli, nikdo se mnou nechce hrát, tak denně chodím. Nesnáším posilovnu, kde se člověk nudí. Jakmile chodíte, tak vidíte věci kolem, bavíte se. Když jsem byl mladý, tak turisti pro mě byli důchodci, dneska jsem turista č. 1 já. Takže, jak to všude píšou, pohyb, pohyb, pohyb. Já ho mám celý život.




Návrat na obsah