ROZHOVORY
NEMŮŽU BÝT PENZISTA
Autor: Ivan Brezina Zdroj: Víkend Mladé fronty Dnes Datum: 17.10.2026
Oldřich Říha je nekorunovaným králem českého hardrocku. Jeho kapele Katapult se podařilo udržet půl století zájem publika.
„Stačí zpívat pravdu," prozrazuje recept.
Vzpomenete si, kdy jste vzal poprvé do ruky kytaru?
V roce 1962. V Plzni jsme bydleli v činžáku a jedna partaj si tam koupila černobílou televizi. To byla tehdy vzácnost. Se sousedy jsme se scházeli a dívali se na filmy a sportovní přenosy. Televize vysílala i pořady s písničkami, kde vystupovala Eva Pilarová, Waldemar Matuška a další zpěváci z generace 60. let. Jednou mi máma povídá: „To je tak pěkný! Koupím ti kytaru a naučíš se na ni hrát." Byl jsem samouk, ale měl jsem štěstí. O rok později jsme v deváté třídě na základce objevili stejné šílence. Uměli jsme úplný hovno, ale založili jsme kapelu. Hrát jsme se učili podle magneťáku Sonet, na který jsme nahrávali západní hity z Radia Luxembourg. Tehdy vyletěli Beatles, ale ti se mi moc nelíbili. Zato Rolling Stones, to byla syrová muzika, stejně jako moje povaha.
Vzpomenete si, kdy jste vzal poprvé do ruky kytaru?
V roce 1962. V Plzni jsme bydleli v činžáku a jedna partaj si tam koupila černobílou televizi. To byla tehdy vzácnost. Se sousedy jsme se scházeli a dívali se na filmy a sportovní přenosy. Televize vysílala i pořady s písničkami, kde vystupovala Eva Pilarová, Waldemar Matuška a další zpěváci z generace 60. let. Jednou mi máma povídá: „To je tak pěkný! Koupím ti kytaru a naučíš se na ni hrát." Byl jsem samouk, ale měl jsem štěstí. O rok později jsme v deváté třídě na základce objevili stejné šílence. Uměli jsme úplný hovno, ale založili jsme kapelu. Hrát jsme se učili podle magneťáku Sonet, na který jsme nahrávali západní hity z Radia Luxembourg. Tehdy vyletěli Beatles, ale ti se mi moc nelíbili. Zato Rolling Stones, to byla syrová muzika, stejně jako moje povaha.
Jak se ta vaše kapela jmenovala?
Meteor. Pak jsme se přejmenovali na Memphis, podle Elvise Presleyho, který měl v Memphisu nahrávací studio. Moje srdce hořelo pro rokenrol. Třeba Matuškovo „To všechno odnes čas" bylo sice country, ale vlastně rokenrol. Nebo Mistr Rock a mistr Roll od Suchého, z toho jsem úplně šílel. V roce 1972 jsem odešel z Plzně hrát do Prahy k Frantovi Čechovi se Sodomou a Schellingerem, což bylo životní štěstí. Natáčeli jsme ve studiích, kde jsem se seznámil se všemi zpěváky a herci, které jsem obdivoval a měl k nim velký respekt. Jmenuju se Říha a oni se smáli: „No jo, pytlák Říha!" a zdravili mne „Ahoj Oldo!" Třeba Josef Bek nebo Karel Vlach, dodnes z toho žiju. Byl to normální svět, kde přátelství bylo přátelstvím, komunisti nekomunisti.
Meteor. Pak jsme se přejmenovali na Memphis, podle Elvise Presleyho, který měl v Memphisu nahrávací studio. Moje srdce hořelo pro rokenrol. Třeba Matuškovo „To všechno odnes čas" bylo sice country, ale vlastně rokenrol. Nebo Mistr Rock a mistr Roll od Suchého, z toho jsem úplně šílel. V roce 1972 jsem odešel z Plzně hrát do Prahy k Frantovi Čechovi se Sodomou a Schellingerem, což bylo životní štěstí. Natáčeli jsme ve studiích, kde jsem se seznámil se všemi zpěváky a herci, které jsem obdivoval a měl k nim velký respekt. Jmenuju se Říha a oni se smáli: „No jo, pytlák Říha!" a zdravili mne „Ahoj Oldo!" Třeba Josef Bek nebo Karel Vlach, dodnes z toho žiju. Byl to normální svět, kde přátelství bylo přátelstvím, komunisti nekomunisti.
Od té první kytary jsme trochu odbočili.
Ano, ale tady z toho jsem prostě vzešel. A ještě musím zmínit jedno setkání. V Plzni na základce jsme měli piano a jednou tam přišel Ondřej Suchý, bratr Jiřího ze Semaforu, a povídá: „Kluci, vy prý hrajete rokenrol, tak já vám ukážu, jak na to." Zahrál nám a dal kontakty na Pavla Sedláčka a Mikyho Volka, Jezdili jsme za nimi do Prahy pro originální anglické texty.
Ano, ale tady z toho jsem prostě vzešel. A ještě musím zmínit jedno setkání. V Plzni na základce jsme měli piano a jednou tam přišel Ondřej Suchý, bratr Jiřího ze Semaforu, a povídá: „Kluci, vy prý hrajete rokenrol, tak já vám ukážu, jak na to." Zahrál nám a dal kontakty na Pavla Sedláčka a Mikyho Volka, Jezdili jsme za nimi do Prahy pro originální anglické texty.
Takže jste měl štěstí?
Ano, osudové.
Ano, osudové.
V roce 1971 jste s Toljou Kohoutem a Jiřím „Dědkem" Šindelářem založil kapelu Mahagon, která se v srpnu 1975 přejmenovala na Katapult. Spousta skupin zazářila a zhasla, ale Katapult je tu přes 50 let. Přežili jste všechny módní
vlny a lidi vás pořád mají rádi. Čím to je?
vlny a lidi vás pořád mají rádi. Čím to je?
Příčiny jsem nikdy neznal a ani po nich nepátral. Nedávno jsem ale přečetl autobiografie nejslavnějších světových kapel a objevil tam to, co jsem neuměl popsat. Black Sabbath, AC/DC a další skupiny procházely peklem nepřízně kritiků. Shodují se, že hudbu, kterou hrají, musejí prožívat. Klukům v kapele jsem vždycky říkal, že potřebujeme výraz, tedy hrát od srdce. Znělo to divně, ale později jsem si uvědomil, že podstata Katapultu je stejná jako u skupin, které jsem teď jmenoval. Klíčem k úspěchu je hrát to, co žijeme.
Jednota života a hudby?
Ano, a navíc mne to strašně baví. Občas s nadsázkou říkám, že já jsem Katapult, já žiju Katapult. Naše texty jsou obyčejná pravda, obyčejné příběhy ze života. Hlupák váhá, Vojín XY hlásí příchod... Už Beatles věděli, že nejlíp funguje lehce hratelná písnička a jednoduchý příběh. Zpívali „Mám tě rád, jé jé jé!". A AC/DC tvrdili, že je posluchači musejí poznat po čtyřech taktech.
Katapult hraje písničky postavené na několika málo akordech. Člověk by až řekl, že to dokáže každý.
To právě ne – musíte to zahrát tak, abyste to prožil. Nějaký kritik kdysi napsal, že naše tříakordovky jsou primitivní. A já si v duchu říkal: „Piš si co chceš, já si budu hrát co chci." Rokenrol, na kterém jsem vyrůstal, se prostě hraje na tři akordy, o ničem jiném to není. A když se vám k tomu povede hezký příběh, máte hardrockové hity jeden za druhým. Jeden kritik se později přiznal, že jsme se jim nehodili do krámu. Oni podporovali jazzrock, proto nás tak mydlili. To samé zažili i AC/DC v Londýně. „Vesničtí křupani, vraťte se do Austrálie!" vzkazovali jim kritici.
Hardrock ale už z principu nemůže být módní vlna.
Přesně tak. Kdysi bylo konkurencí hardrocku disco a později punkrock. V největší punkové vlně vylítli Dire Straits, což jsou krásné písničky, a zbořili svět. Mark Knopfler šel proti proudu, zatímco Katapult šel pořád svým vlastním proudem. Chápete to?
Ano, a navíc mne to strašně baví. Občas s nadsázkou říkám, že já jsem Katapult, já žiju Katapult. Naše texty jsou obyčejná pravda, obyčejné příběhy ze života. Hlupák váhá, Vojín XY hlásí příchod... Už Beatles věděli, že nejlíp funguje lehce hratelná písnička a jednoduchý příběh. Zpívali „Mám tě rád, jé jé jé!". A AC/DC tvrdili, že je posluchači musejí poznat po čtyřech taktech.
Katapult hraje písničky postavené na několika málo akordech. Člověk by až řekl, že to dokáže každý.
To právě ne – musíte to zahrát tak, abyste to prožil. Nějaký kritik kdysi napsal, že naše tříakordovky jsou primitivní. A já si v duchu říkal: „Piš si co chceš, já si budu hrát co chci." Rokenrol, na kterém jsem vyrůstal, se prostě hraje na tři akordy, o ničem jiném to není. A když se vám k tomu povede hezký příběh, máte hardrockové hity jeden za druhým. Jeden kritik se později přiznal, že jsme se jim nehodili do krámu. Oni podporovali jazzrock, proto nás tak mydlili. To samé zažili i AC/DC v Londýně. „Vesničtí křupani, vraťte se do Austrálie!" vzkazovali jim kritici.
Hardrock ale už z principu nemůže být módní vlna.
Přesně tak. Kdysi bylo konkurencí hardrocku disco a později punkrock. V největší punkové vlně vylítli Dire Straits, což jsou krásné písničky, a zbořili svět. Mark Knopfler šel proti proudu, zatímco Katapult šel pořád svým vlastním proudem. Chápete to?
Od roku 1975 hrajete pořád to samé a pořád se to neoposlouchalo. To je zázrak.
Protože jsem měl štěstí, že jsem v 60. letech zažil zrod hardrocku z rokenrolu, blues a swingu. V tomhle prazákladu je strašlivá energie, které se pořád držím. Nic jiného neumím, ale úplně to stačí.
Komunisti vás zakazovali. Jak jste se s tím vyrovnali?
Měli v tom bordel, což stačilo využít. V západních Čechách jsme hrát nesměli, ale v Praze směli. A když nás pak zakázali v Praze, jezdili jsme na Ostravsko. Horší bylo, že nám spadla návštěvnost, protože jsme vypadli z médií. Prostě jsme se naučili hrát pro poloprázdné sály. Povídám Dědkovi: „Zahrajeme to poctivě, jako kdyby bylo narváno. Pořádně jim nařežeme!" Hráli jsme, jako kdyby se nic nestalo, a díky tomu jsme přežili. V roce 1986 stačil hit Někdy příště a byli jsme zpátky.
Nikdy jsem nepochopil důvod zákazů Katapultu. Zpívali jste zcela apolitické písničky a na rozdíl třeba od Plastic People neprotestovali proti režimu. Čím jste vadili?
Nikdo nám to nikdy neřekl, zákazy nikdo nezdůvodnil. V roce 1980 jsme vydali album 2006. Z doslechu vím, že vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ Miroslav Müller zavolal do Supraphonu, rádia a televize a řekl: „Katapult končí." Nesměli jsme točit desky, měli jsme absolutní plot v médiích plus zákazy, které se střídaly podle krajů. Nepadlo ale žádné obvinění. Slyšel jsem, že nás manželka nějakého bolševického papaláše viděla hrát na Zlatém slavíku. Měli jsme bílé košile a bílé džíny, ale nepomohlo to. „To je hrůza!" zděsila se prý, a tak nás zakázali.
Protože jsem měl štěstí, že jsem v 60. letech zažil zrod hardrocku z rokenrolu, blues a swingu. V tomhle prazákladu je strašlivá energie, které se pořád držím. Nic jiného neumím, ale úplně to stačí.
Komunisti vás zakazovali. Jak jste se s tím vyrovnali?
Měli v tom bordel, což stačilo využít. V západních Čechách jsme hrát nesměli, ale v Praze směli. A když nás pak zakázali v Praze, jezdili jsme na Ostravsko. Horší bylo, že nám spadla návštěvnost, protože jsme vypadli z médií. Prostě jsme se naučili hrát pro poloprázdné sály. Povídám Dědkovi: „Zahrajeme to poctivě, jako kdyby bylo narváno. Pořádně jim nařežeme!" Hráli jsme, jako kdyby se nic nestalo, a díky tomu jsme přežili. V roce 1986 stačil hit Někdy příště a byli jsme zpátky.
Nikdy jsem nepochopil důvod zákazů Katapultu. Zpívali jste zcela apolitické písničky a na rozdíl třeba od Plastic People neprotestovali proti režimu. Čím jste vadili?
Nikdo nám to nikdy neřekl, zákazy nikdo nezdůvodnil. V roce 1980 jsme vydali album 2006. Z doslechu vím, že vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ Miroslav Müller zavolal do Supraphonu, rádia a televize a řekl: „Katapult končí." Nesměli jsme točit desky, měli jsme absolutní plot v médiích plus zákazy, které se střídaly podle krajů. Nepadlo ale žádné obvinění. Slyšel jsem, že nás manželka nějakého bolševického papaláše viděla hrát na Zlatém slavíku. Měli jsme bílé košile a bílé džíny, ale nepomohlo to. „To je hrůza!" zděsila se prý, a tak nás zakázali.
Nemohli vám vyčítat, že jste roztrhaní a špinaví hašišáci.
To bylo jedno, komunisti nic nechápali. Další problém byl, že na nás chodila spousta lidí. Hráli jsme v Banské Bystrici, kde bylo narváno, 18 000 diváků. Pořadatel mi povídá: „Před týdnem tady byl Husák a měl poloprázdné letní kino, budete mít průser." A taky že jo. Komunisti měli hrůzu z toho. že vlezu na jeviště a ovládám lidi.
To bylo jedno, komunisti nic nechápali. Další problém byl, že na nás chodila spousta lidí. Hráli jsme v Banské Bystrici, kde bylo narváno, 18 000 diváků. Pořadatel mi povídá: „Před týdnem tady byl Husák a měl poloprázdné letní kino, budete mít průser." A taky že jo. Komunisti měli hrůzu z toho. že vlezu na jeviště a ovládám lidi.
Ovládal jste je?
Vůbec ne! Prostě jsem jen hrál, byl jsem šťastný a šel mi z toho mráz na zádech.
Vůbec ne! Prostě jsem jen hrál, byl jsem šťastný a šel mi z toho mráz na zádech.
Diváci vás prostě měli raději než komunisty, to byl ten malér.
Ano, ale dnes je to těžké vysvětlovat, protože „its all over now", je to dávno pryč. Díky své povaze jsem se ale nikdy nezaprodal. „S komunisty musíš
koexistovat, ale nikdy s nimi nesmíš kooperovat," říkal jsem si. V roce 1979 nás donutili hrát na Festivalu politické písně v Sokolově. Zahráli jsme Půlnoční závodní dráhu, Lesního manekýna a Až a měli jsme takový úspěch, že strana řekla: „To není Festival politické písně, to je festival Katapultu, a měli jsme utrum. Ale my tam nejeli protestovat proti komunistům, jeli jsme prostě jen hrát svoje písničky. Brontosauři, Olympic a další kapely tam podpořily ten jejich zasranej mír, ale my ne. Katapult se nikdy nezaprodal, abychom napsali flák pro komunisty.
Ve vašich písních opravdu nejde najít nic, co by podporovalo předlistopadový režim, ale ani nic nešlo proti němu. Nemohly vadit třeba vaše dlouhé vlasy?
Nevím, neuvědomoval jsem si to. Já prostě jen chtěl hrát, tím to končí. Dnes mne nejvíc těší ohlasy, jak na nás lidi vyrůstali. „Na vašem koncertě jsme dnes omládli o 40 let," píšou. Nic víc není.
Všichni pořád civíme do mobilů a rozptylují nás tisíce věcí. Díky čemu Katapult v téhle situaci přežil?
Snažím se obklopovat lidmi, kteří zažili doby, kdy tu ještě nebyl digitální matrix, protože v něm není žádná inspirace. Nechci, aby někdo na zkoušce vytahoval chytrý telefon. Těch lidí je mi hrozně líto – mají v ruce mobil, ale netuší, kudy jdou a kam. Žiju ve světě, který je analogový a reálný. Od osmi do čtyř sedím ve své produkční kanceláři a používám tlačítkový telefon. Pak ho nechám na stole a jdu do zkušebny. Nikdo se mi nedovolá, ale o nic nepřijdu. Pro mladé jsem idiot. No a?
Kolik na vás chodí generací?
Minimálně čtyři, od důchodců po mimina. Opravdu, v publiku vídám babičky s vnoučaty. Lidi cítí, že v našich písničkách je čistočistá pravda. Katapult nebyl vyhnaný manažerskými prášky.
Patří k tomu i texty Ladislava Vostárka.
Ano, a Láďa neudělal nic jiného, než že popsal to, co sám zažil. Díky němu zpívám to, co bych vám mohl vyprávět v hospodě u piva. Je to klasická rocková poezie.
Někde jste o sobě řekl, že jste dělník rokenrolu. Co to znamená?
„Když jdeš na jeviště, jsi bůh, ale když z něj slezeš, jsi normální kluk z ulice,", řekl v jednom rozhovoru Keith Richards z Rolling Stones. Napadlo mne, že jsem spíš dělník, který musí udělat všechno, aby mohl hrát. Jsem sám sobě manažerem, skládám písničky a když je třeba, před koncertem nosím bedny. Všechno směřuju k tomu, abych měl večer úspěch, a že to často není prdel.
Ano, ale dnes je to těžké vysvětlovat, protože „its all over now", je to dávno pryč. Díky své povaze jsem se ale nikdy nezaprodal. „S komunisty musíš
koexistovat, ale nikdy s nimi nesmíš kooperovat," říkal jsem si. V roce 1979 nás donutili hrát na Festivalu politické písně v Sokolově. Zahráli jsme Půlnoční závodní dráhu, Lesního manekýna a Až a měli jsme takový úspěch, že strana řekla: „To není Festival politické písně, to je festival Katapultu, a měli jsme utrum. Ale my tam nejeli protestovat proti komunistům, jeli jsme prostě jen hrát svoje písničky. Brontosauři, Olympic a další kapely tam podpořily ten jejich zasranej mír, ale my ne. Katapult se nikdy nezaprodal, abychom napsali flák pro komunisty.
Ve vašich písních opravdu nejde najít nic, co by podporovalo předlistopadový režim, ale ani nic nešlo proti němu. Nemohly vadit třeba vaše dlouhé vlasy?
Nevím, neuvědomoval jsem si to. Já prostě jen chtěl hrát, tím to končí. Dnes mne nejvíc těší ohlasy, jak na nás lidi vyrůstali. „Na vašem koncertě jsme dnes omládli o 40 let," píšou. Nic víc není.
Všichni pořád civíme do mobilů a rozptylují nás tisíce věcí. Díky čemu Katapult v téhle situaci přežil?
Snažím se obklopovat lidmi, kteří zažili doby, kdy tu ještě nebyl digitální matrix, protože v něm není žádná inspirace. Nechci, aby někdo na zkoušce vytahoval chytrý telefon. Těch lidí je mi hrozně líto – mají v ruce mobil, ale netuší, kudy jdou a kam. Žiju ve světě, který je analogový a reálný. Od osmi do čtyř sedím ve své produkční kanceláři a používám tlačítkový telefon. Pak ho nechám na stole a jdu do zkušebny. Nikdo se mi nedovolá, ale o nic nepřijdu. Pro mladé jsem idiot. No a?
Kolik na vás chodí generací?
Minimálně čtyři, od důchodců po mimina. Opravdu, v publiku vídám babičky s vnoučaty. Lidi cítí, že v našich písničkách je čistočistá pravda. Katapult nebyl vyhnaný manažerskými prášky.
Patří k tomu i texty Ladislava Vostárka.
Ano, a Láďa neudělal nic jiného, než že popsal to, co sám zažil. Díky němu zpívám to, co bych vám mohl vyprávět v hospodě u piva. Je to klasická rocková poezie.
Někde jste o sobě řekl, že jste dělník rokenrolu. Co to znamená?
„Když jdeš na jeviště, jsi bůh, ale když z něj slezeš, jsi normální kluk z ulice,", řekl v jednom rozhovoru Keith Richards z Rolling Stones. Napadlo mne, že jsem spíš dělník, který musí udělat všechno, aby mohl hrát. Jsem sám sobě manažerem, skládám písničky a když je třeba, před koncertem nosím bedny. Všechno směřuju k tomu, abych měl večer úspěch, a že to často není prdel.
Co je úplně největší hit Katapultu?
Na to nedokážu odpovědět. Hrajeme třeba 25 vybraných fláků z celé naší kariéry a všechny s námi zpívá celý sál. Podle Ochranného svazu autorského jsou nejhranějšími písničkami Až a Někdy příště, ale lidi se neshodnou, kterou mají raději. To máte jako s knížkami. Řekněte sám, která kniha je nejlepší? Nesnáším ankety „Kterou knihu byste si vzal na pustý ostrov?" Já bych to tedy nevěděl, a to mám opravdu velkou knihovnu.
V písni Až jste kdysi prorokovali, že v roce 2006 budeme létat na výlet na Venuši a před domy bude umělá tráva. Dnes jsme o 20 let dál a nesplnilo se to.
Ne, ale lidi si to s námi pořád zpívají. Když Láďa Vostárek ten text někdy v roce 1978 přinesl, ptal jsem se, jak ho to napadlo. „No já si spočítal, že v roce 2006 už budu v důchodu," povídá. „Ale penzisti jsou mrtvoly," já na to.
Což mi připomíná, jak jste někde řekl, že na koncertních šňůrách za vámi už brzy bude jezdit pohřebák.
S Toljou a Dědkem jsme si před lety s nadsázkou říkali, že už jsme vlastně zombie. Měli jsme dokonce vymyšleno, že na začátku koncertu na pódiu vylezeme z rakví. Něco podobného pak udělala kapela Kiss.
Taky jste řekl, že i v pekle budete hrát rokenrol.
Ano, a je zajímavé, jak je ta nadsázka uvěřitelná. Ale já přece v 78 letech nemůžu být penzista, nebudu sedět na lavičce a sypat ptáčkům. Pořád hraju.
Během koncertu prý na pódiu zhubnete až o 5 kg?
Mám srovnání, zamlada jsme hrál hokej a fotbal, později tenis. Koncert je podobně velká šichta, obrovský výdej energie. Mám to změřené, protože s Toljou jsme kdysi hubli. Šli jsme na to profesionálně. Nastudovali jsme si diety, koupili váhu a po každém koncertě se vážili. A opravdu šlo dolů až 5 kg.
Na pódiu se vám prý vyplavuje hormon štěstí?
Zlomil jsem si klíční kost a nemohl tři měsíce hrát. Doktora, který mne léčil, jsem pak pozval na koncert. Tancoval, jásal a po koncertě mi povídá: „Oldo, víš proč tě ta ruka při hraní nebolí? Může za to hormon štěstí." Popsal mi, jak to funguje, a já si uvědomil, že jsem extrovert. Hned při první písničce se dojmu a občas mi i ukápne slza štěstí. Protože to je neskutečný, jak se ti lidi baví! No a oni moje štěstí vycítí, protože štěstí je nakažlivé.
Máte nějakou statistiku, kolik koncertů jste v životě odehrál?
Když jich byly 3000, přestal jsem to počítat, jenže to je už 15 let. Od roku 1972 si schovávám všechny diáře, šlo by to dohledat.
Ty diáře jednou budou v rockovém muzeu.
Víte, co tu po mně jednou zůstane věcí? To muzeum jimi zavalím.
Na to nedokážu odpovědět. Hrajeme třeba 25 vybraných fláků z celé naší kariéry a všechny s námi zpívá celý sál. Podle Ochranného svazu autorského jsou nejhranějšími písničkami Až a Někdy příště, ale lidi se neshodnou, kterou mají raději. To máte jako s knížkami. Řekněte sám, která kniha je nejlepší? Nesnáším ankety „Kterou knihu byste si vzal na pustý ostrov?" Já bych to tedy nevěděl, a to mám opravdu velkou knihovnu.
V písni Až jste kdysi prorokovali, že v roce 2006 budeme létat na výlet na Venuši a před domy bude umělá tráva. Dnes jsme o 20 let dál a nesplnilo se to.
Ne, ale lidi si to s námi pořád zpívají. Když Láďa Vostárek ten text někdy v roce 1978 přinesl, ptal jsem se, jak ho to napadlo. „No já si spočítal, že v roce 2006 už budu v důchodu," povídá. „Ale penzisti jsou mrtvoly," já na to.
Což mi připomíná, jak jste někde řekl, že na koncertních šňůrách za vámi už brzy bude jezdit pohřebák.
S Toljou a Dědkem jsme si před lety s nadsázkou říkali, že už jsme vlastně zombie. Měli jsme dokonce vymyšleno, že na začátku koncertu na pódiu vylezeme z rakví. Něco podobného pak udělala kapela Kiss.
Taky jste řekl, že i v pekle budete hrát rokenrol.
Ano, a je zajímavé, jak je ta nadsázka uvěřitelná. Ale já přece v 78 letech nemůžu být penzista, nebudu sedět na lavičce a sypat ptáčkům. Pořád hraju.
Během koncertu prý na pódiu zhubnete až o 5 kg?
Mám srovnání, zamlada jsme hrál hokej a fotbal, později tenis. Koncert je podobně velká šichta, obrovský výdej energie. Mám to změřené, protože s Toljou jsme kdysi hubli. Šli jsme na to profesionálně. Nastudovali jsme si diety, koupili váhu a po každém koncertě se vážili. A opravdu šlo dolů až 5 kg.
Na pódiu se vám prý vyplavuje hormon štěstí?
Zlomil jsem si klíční kost a nemohl tři měsíce hrát. Doktora, který mne léčil, jsem pak pozval na koncert. Tancoval, jásal a po koncertě mi povídá: „Oldo, víš proč tě ta ruka při hraní nebolí? Může za to hormon štěstí." Popsal mi, jak to funguje, a já si uvědomil, že jsem extrovert. Hned při první písničce se dojmu a občas mi i ukápne slza štěstí. Protože to je neskutečný, jak se ti lidi baví! No a oni moje štěstí vycítí, protože štěstí je nakažlivé.
Máte nějakou statistiku, kolik koncertů jste v životě odehrál?
Když jich byly 3000, přestal jsem to počítat, jenže to je už 15 let. Od roku 1972 si schovávám všechny diáře, šlo by to dohledat.
Ty diáře jednou budou v rockovém muzeu.
Víte, co tu po mně jednou zůstane věcí? To muzeum jimi zavalím.
Oldřich Říha (78)
Frontman kapely Katapult. V Kovopodniku Plzeň se vyučil zámečníkem a začal pracovat jako montér výtahů. Brzy ale přešel na dráhu hardrockového kytaristy.
Kapelu založili s srpnu 1975 s bubeníkem Anatoliem Kohoutem a baskytaristou Jiřím „Dědkem" Šindelářem. Dvakrát zvítězili v anketě Zlatý slavík a prodali přes milion hudebních nosičů.
Žije v Chrášťanech, je podruhé ženatý a má tři dcery.
Frontman kapely Katapult. V Kovopodniku Plzeň se vyučil zámečníkem a začal pracovat jako montér výtahů. Brzy ale přešel na dráhu hardrockového kytaristy.
Kapelu založili s srpnu 1975 s bubeníkem Anatoliem Kohoutem a baskytaristou Jiřím „Dědkem" Šindelářem. Dvakrát zvítězili v anketě Zlatý slavík a prodali přes milion hudebních nosičů.
Žije v Chrášťanech, je podruhé ženatý a má tři dcery.