ROZHOVORY
Nad propastí jsem se vznesl
Autor: Jindřich Göth Datum: Středa, 5 Duben 2023
Datum: MFDNES, idnes.cz
Uvažoval jsem, že novou desku nazvu Závěť, říká frontman Katapultu Říha
Skupina Katapult, vedená kytaristou a zpěvákem Oldřichem Říhou, uchystala nové album Nostalgia. Fandové ho podle Říhových slov mají chápat jednak jako návrat ke kořenům, jednak jako počátek nové éry v historii kapely, kdy musel kapelník Katapult opět postavit znovu.
Jakým způsobem album Nostalgia vznikalo?
Desku jsem označil jako audioautobiografii. Stál jsem nad propastí, ale místo abych skočil, roztáhl jsem křídla a vznesl jsem se nahoru. Anebo bych to mohl říct takhle: něco musí umřít, zmizet, aby mohlo vzniknout něco nového. A to je příběh té desky. Nápad na natočení alba Nostalgia jsem dostal už v roce 2019 a měl jsem ji odevzdat následující rok. Tehdy jsem netušil, co mě potká, ale myslel jsem na svoje mládí.
Když jsme to poslouchali, nemohl jsem uvěřit, že to opravdu hrajeme my.
Rekapituloval jste?
Vzpomínal jsem na roky 58, 59, 60 a další… Na léta, kdy jsem poprvé slyšel Radio Luxembourg, jazz, Buddyho Riche, Genea Krupu, kdy jsem dostal první singl Rolling Stones. Tam jsem se vrátil. Na úplný začátek. Myslel jsem na Chucka Berryho, B. B. Kinga a všechny tyhle frajery. Pak příběh jménem Nostalgia pokračuje covidem, v důsledku čehož se vydání desky odložilo.
Nejen deska, ale i koncerty, že?
Ano, dva roky jsem nehrál. Pak následovala hibernace Katapultu, což je kapitola, kterou si nechám v srdci. Řeknu k tomu jednu věc: hibernoval jsem, protože jsem neměl kapelu. Bubeník dal výpověď, s baskytaristou jsem se snažil najít náhradu, ale nakonec rezignoval i on. Takže jsem zůstal sám. A po covidu přišla válka. Nedokázal jsem si představit, že bych šel na pódium a rozdával radost, když je svět ve válce. Muzika mi ale hrozně chyběla, takže jsem se vrátil k projektu Nostalgia. Své studio a zkušebnu jsem nazval kostel, protože v kostele se zpívá, mluví a koneckonců i hraje. Válka-neválka. A dali jsme se do toho.
S kým?
Oslovil jsem baskytaristu Karla „Bigman Kodl“ Dvořáka, s ním se znám už hodně dlouho, pomáhal mi na několika starších deskách. Co se týče bicích, nikdo kromě Václava Zimy by nedokázal zahrát přesně to, co jsem si představoval a co jsem chtěl. Když jsem ho pozval, řekl mi: ty vole, kdybych nehrál u Hladíka, tak bych to nedal. To je úplně jiný svět. Jak říká Keith Richard – blues. Na jeden akord, na jednu figuru. A úplně nejlíp na jednu strunu. Funguje to, šlape to, protože tam je srdce. A tohle všechno jsme nacpali do té desky. Když jsme to poslouchali, nemohl jsem uvěřit, že to opravdu hrajeme my.
Je to začátek nové éry Katapultu?
Ano. Byla to pro mě strašná výzva. Jsem dělník rock and rollu, nedovedu bez něj žít. Mluvil jsem o tom, že Nostalgia je něco jako audioautobiografie – já nikdy nebudu psát knižní paměti. Za nic na světě, protože by to nikdo nepochopil. Radši se z toho všeho vyzpívám. A musím říct, že jsem nikdy neslyšel tak často svou vlastní desku jako Nostalgii. Mě její poslech vyloženě léčí na duši. Jednu chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že bych tu desku nazval Testament. Protože to je něco jako můj testament, moje závěť. Ale nenašel jsem odvahu.
Jak bude ta nová éra pokračovat?
Je to úplně jednoduché. Aby bylo jasno, Bigman Kodl není přezdívka, to je kapela! Když jsem Karla slyšel, jak zpívá, jak aranžuje, jak mi pomáhá, řekl jsem mu: ty vole, já ti postavím kapelu Bigman Kodl a budu někde vzadu hrát doprovod jako Per Gessle v Roxette, který byl šéf, ale všichni koukali jen na Marii, jak zpívá. Takže Katapult jsem já, Karel je můj basák. Bigman Kodl je kapela, v které jsem ale zase kromě něj jen já. Takže my máme spolu dvě kapely. A Venca je náš milý host. Ten je schopný hrát úplně všechno. Natočil s námi desku a dál se uvidí. Pokusíme sehnat stálého bubeníka, což bude oříšek. Potřebuju někoho, jako byl třeba Simon Kirke z Free, ale tak tady nikdo nehraje. Prostě, jednoduše, účelně.
Něco jako nebožtík Charlie Watts z Rolling Stones?
O něm přede mnou radši vůbec nemluvte. Vždycky jsem říkal bubeníkům, aby poslouchali muziku a napojili se na mě. A pak že mají možnost buď hrát úderně jako Phil Rudd z AC/DC, nebo kreativně jako Charlie Watts v Rolling Stones. Jenže ta jeho kreativita spočívala v tom, že tam nehrál absolutně nic. A bylo v tom úžasné napětí. Víte, já jsem měl ten svůj návrat vymyšlený úplně jinak. S velkou kapelou, klávesy, dvě černé holky vokalistky, doprovodný kytarista. Narazil jsem na hradbu, že to nejde, že nic podobného už tady není možné rozjet. Takže jsem obnovil Katapult a natočil hezkou desku.