ROZHOVORY
Při vaší písni jsem přišla o panenství.
Říha z Katapultu o fanynkách i zvůli komunistů.
Autor: Jakub Pokorný Zdroj: www.idnes.cz Datum: 26. 5. 2025
Zpěvák Katapultu Olda Říha je jako uragán.
Prvně jsem měl v kariéře pocit, že rozhovor neřídím já jako novinář, ale on jako zpovídaný. Že jsem unášen proudem jeho slov, ale vlastně to nevadí.
Interview se konalo na hodně netradičním místě – v Říhově obytném autě na parkovišti u hypermarketu, protože má prostě rád pohodlí svého auta, kde může kouřit doutníky a vyhne se hluku v kavárnách.
Katapult, jedna z nejlegendárnějších českých rockových kapel, funguje na scéně 50 let a vyrazila na další turné. První koncert se odehrál pět dní před rozhovorem, v pátek 11. dubna v Kralupech nad Vltavou.
Jak se také ukázalo, Olda Říha je puntičkář a je sám sobě manažerem. Zavoláte na kontakt kapely, ozve se: „Kancelář skupiny Katapult“. Vzápětí se ukáže, že je to Říha sám.
Nezapomněl si před rozhovorem dát také panáka na svého kamaráda a spoluhráče, baskytaristu Jiřího Šindeláře zvaného Dědek, který zemřel v roce 2009. „Od té doby nepiju na zdraví, piju na Dědka,“ řekne Olda Říha a jde si poslechnout první otázku.
Děláme rozhovor v obytném autě na parkovišti Metropole Zličín. Jiné kapely mají autobusy na turné, vy máte obytňák, který sám řídíte. Jak vás to napadlo?
Ten obytňák je specialita, to je moje osobní kancelář, osobní bydliště, osobní šatna. Já totiž za všechno ručím, ručím za produkci Katapultu, provedení, ručím za všechno.
Na každý koncert najíždím nekompromisně v šest hodin. Jedu na tu šestou, ale už jsem tam reálně v pět. Mám připravenou elektrickou přípojku a zahájím akci. Dám si třeba i pivíčko a panáčka na Dědka, jdu si zdřímnout. A probudím se v 9:30 a v deset už mají všichni ostatní včetně techniky nájezd. Začnu pracovat a řídím celou stavbu pódia. Když něco někdo potřebuje, jsem v obytňáku, ale jdu třeba padesátkrát během dne na jeviště. Já jsem producent Katapultu, road manažer, mně to nevadí.
Mám rád všechno „Under My Thumb“, jak zpívají Rolling Stones. Všechno chci mít pod palcem. Pak to funguje, ale když se mi to vymkne z kontroly, nastanou blbosti a kraviny.
Já jsem oceňoval Hegerku. Víte, co dělala zpěvačka Hana Hegerová? Jezdila na koncerty dokonce o den dříve. Ubytovala se, šla se projít po městě a nasávala atmosféru místa, kde bude hrát. Ráno šla do divadla a zase nasávala atmosféru a pak dala komplet zkoušku a komplet koncert.
Já sám také v den koncertu neopouštím místo hraní. Nejdu ani nikam na oběd nebo na schůzky s přáteli.
Lidé opravdu netuší, kolik je za tím práce. Mnozí si myslí, že přijedeme dvě hodiny před koncertem, odehrajeme ho, vezmeme honorář a jedeme dál. Fanouškům to nejde vysvětlit, lidem z branže ano.
A teď pozor, v noci po koncertě přejíždíme do dějiště dalšího koncertu. To jiné kapely nedělají. Ty se jdou obvykle vyspat. Já ne. Já jedu po D1 raději v noci, protože je poloviční doprava.
Před posledním koncertem jsme měli dvě poruchy. Zvukaři hledali příčinu, ale protože my máme všechnu techniku zdvojenou nebo ztrojenou, zůstali jsme v klidu a čekali.
Tohle je víra, to už není jen showbyznys. Já bych skrz ty písničky chtěl skoro změnit svět. Aby se už nestalo, že vás podrazí kamarád.
A jaký tedy byl první koncert vašeho letošního turné?
Už jsem o tom trochu mluvil. Naložili jsme tomu, jak jsme nejlíp mohli. Mně se o tom ale těžko hovoří, protože já se nerad chválím.
A to se týká i těch Kralup. Na stránce Katapultu jeden fanoušek v pěti větách ohodnotil koncert. To si přečtěte.
Nemohlo to dopadnout prostě špatně (fanoušek napsal: Oldo, koncert Kralupy, skvělý zážitek, perfektní zvuk -pozn. red.). Když Katapult přijde na jeviště a začne hrát, přicházejí emoce, emoce, empatie. Začnete se sám dojímat a teď se to valí na ty lidi a z toho jeviště jde ta pravda. Excelentní zvuk a excelentní výraz těch písniček. Sranda, zábava. Ve třetí písničce se to začne vracet i mně.
Přenos energie podle mě existuje. Vyprodané auditorium se začne smát a zpívat, Já chodím hodně na forbínu a hodně s lidmi komunikuji. Někdo pláče, někdo se líbá, někdo se objímá. Lidé se v hledišti chovají jako doma a nestydí se dát najevo, že jsou šťastní. Když to děláte poctivě, tak to funguje. Třeba se stane, že diváci jdou z koncertu kolem zvukaře a zvukař se jich zeptá, co se jim líbilo? A jeden kluk řekne: Je to pravda, vole.
Lidé na Katapultu vyrůstali a já každému fanouškovi odpovím na jeho zprávu na internetu, a i tam se dozvídám jejich reakce. Ptám slečny na ulici, kterou jsem poznal: Vy jste brečela při písni Já nesnídám sám. A ona mi odpoví – víte , já jsem při té písničce kdysi přišla o panenství.
Když se řekne Katapult, představím si vždycky tři věci: dvě nejslavnější písně Vojín XY hlásí příchod a Půlnoční závodní dráha, slogan „Dědku hobluj“ a uniformu, ve které váš basák hrál. Okomentujete mi nějak tyhle fenomény?
Dědek hrál způsobem, že jsem jednou prohlásil: Dědek hobluje. On na tu basu hrál způsobem, jako když měl v ruce hoblík. Okamžitě ta hláška zlidověla.
Ta uniforma? Bavili jsme lidi. Mívali jsme kostýmy, i když jsme začínali v černých džínách a tričkách. Pak jsme podlehli módě kostýmů a mně jednou napadlo – až budeš hrát Vojína, vezmi si tu čepici a uniformu. To byl kostým na Vojína. Já jsem něco uváděl, Dědek skočil za závěs, vrátil se a odehrál Vojína. Lidi čuměli. A pokud jde o to třetí, já nemůžu říct, co byl náš největší hit. Já napsal asi 170 písní a nemůžu říct, která je má nejoblíbenější. To je jako s dětmi, nemůžete říct, že nejoblíbenější dítě je vaše Terezka. A ty songy, to je jako 170 dětí. Každá ta písnička je originál a každá je bezvadná.
Chtěl bych se vrátit těch 50 let zpátky. Co se v tom roce 1975 událo, že se od té doby datuje začátek Katapultu?
Začátek byl jednodušší, než si dokážete představit Já se znal s Dědkem od roku 1964 a s Toljou (bubeník Anatoli Kohout – pozn.red.) někdy od roku 1967. Hráli jsme v kapele Black Stars, potom přišel na řadu Mahagon v Plzni. Tolja si kroutil vojnu v Českých Budějovicích, kde jsem žil, a Tolja se mnou hrál u Franty Ringo Čecha.
Když se rozkřiklo, že mě chce František Ringo Čech angažovat do své pražské kapely, řekl jsem kamarádovi: Dědku, já jdu hrát k Frantovi, kde dostanu vysokou školu, jak se nahrává a jak se chodí do televize. Počkej na mě, já se vrátím.
Jednou mi dal Franta výpověď pro přílišnou samostatnost, tak jsem brnknul do Plzně: Dědku, vracím se. Tak jsme ustavili Katapult. Tím se vlastně Franta stal tátou Katapultu. Ale ty jsi, Franto, měl bohužel smůlu, že jste nebyli nikdy Zlatí Slavíci (Katapult má Zlatého slavíka za roky 1979 a 1980 – pozn.red.).
My jsme spolu kdysi i bydleli. Na chatách, jako ty anglo-americký kapely, kdy ti spoluhráči spolu také žili. Tolja byl aranžér, Dědek bavič a já král. Tři rozdílné povahy, ale jakmile jsme vzali do ruky nástroje, byli jsme jedno tělo a jedna duše.
Když jsem začal poslouchat rock, měl jsem pocit, že Katapult a Olympic jsou rivalové trochu jako Rolling Stones a Beatles, drsní a uhlazení, dva tábory fanoušků. Je to tak?
Ta otázka souzní s mým názorem a mým životem. Tu rivalitu vymysleli fanoušci, kteří o ní často mluvili. A já si vždycky říkal, že my přece nemůžeme být rivalové. Kdo chce jít na Olympic, ať jde na Olympic, kdo chce na Katapult, ať jde na Katapult. Já bych také šel jak na Rolling Stones tak na Beatles.
My jsme dvě rozdílné kapely. Ano, my jsme jako Stouni a oni jako Beatles. My jsme drsná a pravdivá kapela. O tom jsem se bavil už po roce 1977 a šil jsem do Olympiků, kudy jsem chodil. To mě naučil Franta (Ringo Čech). Ten říkal, že Petr Janda je taková plešatá zpěvačka. Já jsem říkal, že Olympic je hudba pro manželky, které vaří v neděli čínu. A pak jsem se jednou potkal s Petrem a já ho obejmul. On to všechno věděl od toho Franty.
Rozdíl je, že Petr Janda bere všechno vážně a já mám rád anglický humor a ironii. My jsme jednou přijeli do Ostravy a po koncertě šli do vinárny Salajka a přisedli si k Olympiku, který už po koncertě měl. Petr Janda pořád řešil písňové kompozice o zeměkouli a natahování horizontů, zatímco my jsme se pořád otáčeli a koukali, kde je nějaká holka, abychom si ji vzali na pokoj.
Ale ten příměr je dobrý, my jsme spíš vždycky zlobili. Když nám říkali, že tady v hotelu je na pokojích odposlech, tak my jsme stejně nepřestali mluvit. Estébáci chodili na naše koncerty, ale nikdy si nedovolili ode mě něco chtít.
Poslal bych je do prdele, oni potřebovali lidi-sračky, na který něco mají.
Teď už se ale na ten váš zákaz musím zeptat. Proč jste nějakou dobu za komunistů nemohli hrát? Kvůli nějakému textu?
Až po dlouhých letech mi někdo prozradil a bylo to primitivní a hnusný Manželka jednoho komunistického novináře nás viděla v televizi na Zlatém slavíku v Obecním domě, kde jsme hráli v bílých džínách a bílých trikách, orchestr za sebou. A teď to budu parafrázovat – ta manželka u té televize jenom řekla: Jardo, co to je, ty vole? Zakaž to! To úplně stačilo.
Neuvěřitelné.
Tak to bylo. Ten komunista vzal telefon a zavolal na Supráč (vydavatelství Supraphon – pozn.red.). Zakázat! Zvedl telefon a zavolal do všech novin a časopisů. Nepište o Katapultu a všichni drželi hubu.
Často jsem opakoval, že i mezi komunisty byli lidé, kteří mi chtěli pomoci. Tak jsem je pouze poprosil, aby mi zjistili důvod našeho zákazu a já ho odstraním. To se ale nikomu z nich nepodařilo
Tak jsme následně dokázali různými fintami náš zákaz ukončit. Zavolal mi ředitel Supraphonu: Přijďte ke mně a budete natáčet. My měli nejtěžší zákaz šest let. Skončili jsme v roce 1980 a vrátili se v roce 1986 albem Rock de Luxe s písní Někdy příště. Poslechli jsme rozkaz a šli natáčet. Mně před tím přes zákaz vydal sólový singl Panton a já chtěl proto zůstat u Pantonu, ale kamarádi mi spílali: Oldo, poslechni a jdi k tomu Supraphonu. A já jsem tedy poprvé a naposled v životě poslechl dobrou radu, a ne sebe.
Jak jste prožil rok 2006, o kterém zpíváte ve slavné písni Až, která mimochodem vznikla už v roce 1980? Je v ní zobrazen utopický svět a proslavil ji verš A co děti, mají si kde hrát.
Člověče, když dneska takhle po těch letech… ...vlastně nebylo vůbec nic. Prostě hezká písnička žila a přežila, a že jich mám hodně. Já se k tomu takhle vůbec neupínal. A i dneska, v roce 2025, radio hraje pořád A co děti…. Tak se taky neděje vůbec nic. Prostě je to flák. A jaký byl svět předtím a potom? Je to pryč, takhle já to mám postavené. I když je pravda, že já jsem klukům z Radia Beat jednou říkal, aby se už vykašlali na ty hity a zařadili něco novějšího. Ale oni prosili, abych jim na ten playlist nesahal, že lidé tyhle písně chtějí.
A víš, jak jsem si to potom odůvodnil, že jsem vychladl? V duchu jsem si řekl – jestli hrají Deep Purple Smoke On The Water celou dobu, co Radio Beat existuje, a hrají tam stejně i Až, tak je to pro mě hold. Tak to mají postavené lidi.
Paul McCartney hrál When I´m Sixty Four (až mi bude šedesát čtyři) a pak najednou zjistil, že je mu víc….
Já se snažím od tý svojí číslovky odpoutat. Osmnáctého května mi bude 77 let.
Když jsme u těch 50 let na scéně, jsou kapely, které při takové příležitosti zkoušejí turné se symfonickým orchestrem, vyprodat O2 Areénu a podobně. Vás něco podobného napadlo?
Nikdy (odmlka). Nikdy. My jsme klasická syrová kapela, která vyrostla na rhythm-blues. Já nepotřebuju žádné berličky. Chci si jenom zahrát. My když jdeme hrát do Fora Karlín, tak se mě ptají, jestli nechci nějaké hosty? A já říkám: Nechci (Olda Říha skoro zařve – pozn.red.), nechci. Já tam vlezu na to jeviště a nechci žádný výbuchy, LED stěny a lasery. Klidný divadelní svícení a já to zahraju. Potřebuju, abych viděl lidem do ksichtu a aby oni viděli do ksichtu mně.
Fanoušci by asi chtěli vědět, co bude dál v budoucnosti? Další turné, další deska?
Na to se občas ptají a na to mám jednoduchou odpověď. Já nevím. Teď jsem nastartoval Katapult – 50 let na scéně. S plnou odpovědností si to turné chci užít. Chci se věnovat tomu, co bude fungovat, až do dubna 2026. Postupně dávám na intuici, dávám na seslání nápadů, protože o tom furt přemýšlím. Většinou mě něco napadne a napíšu si třeba slogan do nové písničky. Počkám si, abych nedělal rychlý rozhodnutí, protože až ho udělám, tak to bude slib a ten se musí podařit. Nech si projít hlavou. O tom mám taky písničku. Může se stát, že natočím novou desku nebo sestavím úplně nový playlist na koncerty, kde zůstane pět stěžejních hitů, který kdybych nezahrál, tak mě zabijou, a jinak nové písničky. My jsme jednou odehráli 3,5hodinový koncert. Protože jsem to chtěl. Ten jsme na žádost fanoušků už museli rozdělit a dát tam pauzy, aby vůbec mohli na záchod.
To byl maraton jak show Bruce Springsteena...
A to chci říct. Pak jsem viděl na Slavii, kde hrál Bruce Springsteen, že on zvládl tři hodiny a čtyřicet pět minut. To je výzva. Tak to už budeme muset dát koncert na čtyři hodiny a rozdělit ho na tři hokejové třetiny (smích).